Dobříšsko aktuálně - váš informační náskok

Nepopírám, že jsem roky snil, že tím vyvoleným jednou budu já, ale bohužel. Přesto, jak se vůbec palác dostal do tak zuboženého stavu a proč jej současný majitel již dávno neopravil? Důvod je skryt v minulosti, kdy došlo k několika nesmyslným krokům, jenž tuto památku poškodily natolik, že je dnes velmi finančně nákladné budovu zrenovovat do obyvatelného stavu.  

Palác dobříšského hradu, kterému se ve třicátých letech dvacátého století začalo říkat Vargač, byl v majetku dobříšského knížecího velkostatku rodu Colloredo-Mannsfeld, jež budovu nadále využíval jako sýpku. Tak tomu bylo až do roku 1942, kdy byl celý majetek zabaven Německou říší. V této době načas sloužil jako obranný bod, kdy se zde během přítomnosti protektora Daluegeho nacházelo kulometné stanoviště. Po roce 1946 přechází budova i s částí, které se říká „purkrabství“ do majetku města Dobříš, které nejdříve nemělo úplnou představu, co s ní bude dělat, ale nakonec zde byl ještě před únorem 1948 vypracován návrh na úpravu pro potřeby  kulturního střediska, tedy vzniku sálu a výstavní síně a samozřejmě městského muzea.

Tyto smělé plány vzaly za své po únoru 1948. V této době dochází k trvalému přepisu budovy do majetku města, které vypsalo výběrové řízení na další využití paláce. Přihlásil se Státní velkostatek Dobříš, který chtěl budovu nadále využívat ke skladování hnojiv a obilí, ale statik vyhodnotil, že bez dalších oprav by mohlo dojít k rychlé destrukci budovy.

Dalším zájemcem byl svaz Čsl. Spisovatelů, který chtěl budovu přestavět na hotel pro zahraniční hosty a připojit ji tak k dobříšskému zámku. Posledním zájemcem byly nově založené Rukavičkářské závody Dobříš, které navrhly, že by si budovu na čtyřicet let pronajaly a palác přestavěly na obytný dům s byty s tím, že by tento dům posléze po skončení čtyřicetiletého období předaly městu. Což se představitelům města samozřejmě líbilo ze všeho nejvíc, a tak budovu pronajali RZ Dobříš. To již v roce 1949 zahájilo stavební práce a počali vybourávat okna do původní velikosti.

Bohužel, díky stavebním pracím došlo k narušení frontu oken z východní strany paláce a pokusu o vybourání nových vchodových dveří. Zasáhl proto památkový úřad a přestavbu zastavil. Opět vstupuje do hry Svaz spisovatelů, který měl zájem přestavbu dokončit a zřídit zde již zmíněný hotel. Jenže vedení města stále počítalo z 10 bytovými jednotkami a nechtělo se této možnosti vzdát. Vůbec nepočítalo z tím, že by za čas hotel získalo znovu do svého majetku a budova by se poté dala adaptovat na byty. Postupně však zájem RZ o přestavbu slábl a v roce 1951 vyprchal úplně, protože závody realizovaly bytové domy přímo u továrny.

Ze strany města bylo žádáno, aby byla oprava fasády dokončena a okna byla zasazena. Blížil se rok 1952, tedy výročí 700 let města. Do hry však vstupuje Národní kulturní komise, která požaduje převedení budovy paláce do svého majetku, což bylo nakonec do 18. června 1951 učiněno. Nový majitel potvrdil 40letou smlouvu o pronájmu s RZ Dobříš. Tento závod však již měl z budovou jiné plány a po dokončení rekonstrukce zde byly umístněny sklady kůží a přípravné díly na zpracování kůže. Takto byl využíván až do roku 1954, kdy byla budova se svolením ministerstva kultury pronajata Velkoobchodu s obuví. RZ Dobříš však mělo z budovou stále další plány a v roce 1955 jednalo o odkupu. Bohužel, v roce 1956 budovu pod nátlakem získává Národní výkupní závod Dobříš, jenž zde chtěl opět vytvořit sýpku s tím, že se měla uvnitř postavit železobetonová rozebíratelná konstrukce, která měla nést plnou váhu uskladněného obilí. Počítalo se však s tím, že bude dodržena světlá výška pater, bohužel i to bylo v rozporu s požadavkem nového majitele, který chtěl patra tři. O tom, že by bylo levnější postavit nový sklad někde jinde, nechtěli ani slyšet. Proto bylo navrženo vytvoření pouze nová podlahy v přízemí a v prvním patře a zbytek by byl opět dřevěný. Znovu však došlo k nesouhlasu ze strany nového majitele.

K samotným přestavbám nakonec došlo v roce 1959, kdy byla budova adaptována do současného stavu a nadále využívána až do devadesátých let. Jak šlo očekávat, nemínil již zemědělský závod dát do budov ani korunu navíc. Stejnou přestavbou chtěl upravit i budovu purkrabství a když jim to nebylo dovoleno, nechali budovu chátrat a až na důrazné žádosti města Dobříš došlo k nápravě. Naštěstí byla budova purkrabství převedena do soukromého majetku a posléze do majetku Svazu spisovatelů.

Ze zpětného pohledu je proto naprostá škoda, že budovu paláce nezískal Čsl. svaz spisovatelů, který by v budově vytvořil mezinárodní hotel, ale organizace, která měla po roce 1948 na svědomí největší počet zničených zámků, které využívala, dokud to bylo možné, a posléze pro svojí zchátralost je opustila, případně rovnou strhla.

Přejme dobříšskému hradu, aby jej získal majitel, který bude mít snahu palác zrekonstruovat a vrátit mu duši a důstojné využití.