Dobříšsko aktuálně - váš informační náskok

V r. 1968 jsem pracovala v propagačním oddělení Rukavičkářských závodů Dobříš a mým šéfem byl jistý pan Dušek, kterému jsme říkali „Nábytek“, protože bydlel v domě v Dobříši, kde se kdysi prodával nábytek. Tenkrát jsem fotila hlavně reklamní snímky s rukavicemi, samotnou fabriku a dále jsem jezdila po republice a fotila i jiné továrny, které spadaly pod RZ Dobříš. Je obrovská škoda, že většina těchto snímků byla zničena během rušení podniku. Dušek mi tenkrát dovolil to, že jsem mohla fotit co jsem chtěla, ale on sám nesměl být na žádné fotce.

Asi měsíc před příjezdem spřátelených vojsk jsem byla s paní Šedivou na koberečku u ředitele Ludvíka Vondruse, protože jsme měli nejhorší příchody do práce. Byli jsme obě z Dobříše a těžko jsme se mohli na něco vymluvit. Navíc pana ředitele se všichni báli a když jsem ho zahlédla na ulici, tak jsem raději zalezla do krámu jenom proto, abych s ním nemusela mluvit. Jenže když jsme tam před ním stáli, tak on nám klidným hlasem říkal: „Holky co blbnete, jak jim to mám vysvětlit. Prostě neblbněte a choďte včas.“ A to bylo celé pokárání. Mluvím o tom, protože zrovna toho jednadvacátého srpna jsem přišla včas, už v půl šestý, i když jsme nadále  chodila na poslední chvíli, toho dne jsem, ani nevím proč, nemohla spát. Nic jsem sice netušila, ale přišlo mi zvláštní, že jindy je všude plno lidí a teď nikdo. Přišla jsem do vrátnice, kde byl pan ředitel Vondrus a nějaký náměstek, a oba neustále s někým telefonovali. Když mě zahlédl, tak se mě zeptal, co tu dělám  takhle brzo ráno a já mu řekla, že jsem nemohla dospat. Oba už dávno věděli co se děje.

Do propagace jsem přišla tentokrát poprvé první. Jindy tam už bylo spoustu lidí a já si najednou uvědomila, že ani nevím, kde se rozsvěcuje. Byla to dlouhá temná chodba ve sklepě. Došla jsem tedy do našich dvou místností, kde hrál vždy rozhlas po drátě, dvacet čtyři hodin denně, nikdo ho nevypínal. Až z něj jsem slyšela všechny ty věci o tom, že nás obsazují Rusové. Říkala jsem si nejdříve, že se jedná o nějakou pitomou hru, navíc takhle brzo ráno. Přesto jsem znovu vyběhla ven, ale ještě nějakou dobu trvalo než se začali lidé trousit do práce. Teprve od prvních příchozích jsem se dozvěděla, že vše je pravda. Stejně se nedalo nic dělat, protože jsem byla v práci, ale pak mi volali lidé z města, že najednou všichni shánějí trikolory. My jsme tam totiž tenkrát měli tiskařský stroj, na kterém se tiskly visačky „Made in Czechoslovakia“. Byly to takové mašle v kotoučích a já jsem měla tuhle mašinu na starosti. Někdo přišel s tím, ať to tisknu. Můj vedoucí, který mě velmi hlídal, mi teď řekl, že si je můžu vzít, a ať si tisknu co chci. Na mašle jsem následně tiskla „Svoboda, neutralita, nezávislost“ nebo nějaká podobná tři slova. Když už jsem nějakou dobu tiskla ty mašličky, přiběhl někdo z města, myslím že to byl Kadlec ze sklenářství, s tím, že si jde pro ty mašličky, protože jsme trikolory neměly. Přesto si většina lidí tyhle stužky připínaly. Tiskla jsem je celý den a následně nosila na vrátnici, kde byl vždycky někdo, kdo si je vyzvedl. S mým vedoucím jsme psali ještě velký transparent, který jsme byly následně věšet u nádraží, ale nepamatuji si, co na něm bylo.

Druhý den jsem šla normálně do práce a najednou si pro mě přišli policajti, takže jsem se strašně lekla, co jsem provedla. Byl to Pavel Průša a přišel s tím, ať mě uvolní, že mě potřebují ve městě. Takže jsem si řekla, co by ne a šla jsem s ním. Oni po mě chtěli, abych na tom obrovském place před naším domem na náměstí, napsala obrovským písmem Moskva se šipkou. Průša mezitím u Matlacha posílal lidi druhou stranou. Takže všechna auta jezdila zadem a já jsem měla na náměstí volnou plochu a psala jsem i další cedule. Náš táta se na mě díval z okna a hrozně se chechtal tomu, jak mě policajti donutili k takovéhle akci. Mám pocit, že to i fotil a fotky možná někde jsou. Poté jsem se znovu vrátila do práce a po ní jsem již jela do Prahy. Zde jsem také fotila, ale bylo to docela šílené, protože jsem dojela na Smíchov a tam na mě z ulice čouhal ten lauf. Strašně jsem se bála, ale přesto jsem jeden film nafotila. I tak jsme si neuvědomovali, že by to mohla být až taková hrůza. Poté na Dobříš přijeli zámecké děti, s kterými jsme se kamarádili. Byli mezi nimi Konrád a Kuba Drdovic, Jirka Grosmann, syn Grosmana co napsal Obchod na korse a nakonec Machoňiky. Ty přiběhli a říkali, že jim do okem míří tank. Rodiče je lifrovali do zámku v Dobříši, kde byl klid. Všichni se následně shromažďovali u nás, ale až teprve to co mě přesvědčilo, že je to opravdu vážné, bylo to, co mi řekl Jirka Grosman, kterému bylo patnáct. Nad Dobříšem létala letadla, která vydávala hrozný kravál a on přitom seděl na verandě a brečel. My jsme mu říkali co blbne a hned, že se nevzdáme a půjdeme do toho. On však, že oni budou muset emigrovat, protože jsou ze židovský rodiny. Je pravda, že se tak nakonec opravdu stalo, ale teprve když nám to řekl, jsme situaci začali brát opravdu vážně. Mimo dětí spisovatelů nebyl na zámku vůbec nikdo z dospělých. Vzpomínám, že jsme u nás v té době natáčeli film na píseň od Nováka „Poprava blond holky“. Do toho létala ta vojenská letadla. Tak takovýhle byl náš odboj.