Dobříšsko aktuálně - váš informační náskok

Dříve jste působil jako vedoucí městského úřadu na Dobříši a předtím jste byl také kvestorem vysoké školy. Myslíte si, že ve funkci náměstka pro ekonomiku a provoz nyní můžete zužitkovat získané zkušenosti?

Ekonomika a provoz jsou podobné ve všech organizacích. Management má také své zákonitosti, které můžete aplikovat kdekoliv. Samozřejmě jsou tam jisté odlišnosti, ale základ je shodný – zákon o účetnictví platí jak pro komerční společnost, tak pro školu, tak i pro nemocnici. To samé je i v provozu. Zákoník práce je stejný, BOZP je podobné, IT funguje na stejných principech. A hlavně – všude jsou lidé, se kterými pracujete, plánujete, vedete je, delegujete práci a samozřejmě kontrolujete.

Co vás zatím v nemocnici nejvíce překvapilo?

Jedna z prvních věcí, která mě kladně překvapila a kterou jsem nečekal, byla místní kuchyně. Vaří tu opravdu výborně a zaměstnanci si zaslouží mé uznání. Nepříjemně, nebo spíše nemile, mě překvapilo finanční fungování celého zdravotnického systému. Klientem kupodivu není pacient, ale zdravotní pojišťovna, se kterou se až dodatečně dohadujete, zda určitý výkon proplatí či nikoliv. Je to jako byste šli k holiči a předem pořádně neznali cenu této služby. Navíc úhradová vyhláška, na jejíchž základně se proplácí výkony nemocnice, je každý rok  trochu jiná, což na stabilitě systému a možnosti plánování na více jak jeden rok dopředu také nepřidá. Ten způsob financování není možný našimi silami ovlivnit, ale jen se mu přizpůsobit. Můžete ovlivnit výdaje, ale u příjmů je ta možnost omezená.

Krátce po vašem nástupu do funkce jste se stal také otcem. Dá se porovnat, co je pro vás náročnější?

To se nedá takto říci. Je to jako určit, jestli je náročnější fotbal nebo hokej. Obě role potřebují to své. Jen z toho otcovství už tak snadno nevybruslím (smích). Role rodiče je navíc pro mě úplně nová, tam nemám žádné zkušenosti. Každý den tak prožívám a objevuji nové a nové věci. U pozice náměstka mohu využít dřívější znalosti. Musím ale zaklepat - obě mé funkce zatím probíhají bez větších komplikací. Dcera, i díky lékařům zdejší nemocnice, je zdravá a hodná. Je rozhodně dobře, že se v noci budím kvůli přebalování své dcery, než kdybych se budil kvůli špatnému stavu nemocnice (smích).

V pozici náměstka musíte ostatním plánovat a zadávat práci. Myslíte, že budete ten otec, který bude plánovat život i své dceři a promítat do ní svoje sny?

Moje partnerka byla zklamaná, když jsme zjistili, že čekáme  holčičku. Kvůli mně si přála kluka, abych si s ním mohl naplno užít všechny ty aktivity otce a syna.  Já jsem naopak šťastný, že máme nakonec tu naši malou princeznu. Své sny jsem si již splnil. Teď své dceři chci dopřát to, co jsem měl já od svých rodičů, a to je úžasné dětství. Jsem tu od toho, abych jí pomáhal plnit její sny, ne ty mé. Od toho tu rodiče mají být. Jestli to bude sportovkyně, zpěvačka, účetní nebo lékařka, to bude na ní.

Vy jste reprezentoval Českou republiku v jízdě na čtyřbobu. Tato disciplína je známá především z filmu Kokosy na sněhu. Dělali si z vás kvůli tomu kamarádi často legraci?

Samozřejmě, že ano. Ale na druhou stranu je to velmi edukativní film. Lidé si  často pletou tento sport se saněmi nebo skeletonem. Tak jim stačí říci o tomto filmu a hned mají jasno. Vlastně je to stejně legrační, že se čtyři metrákoví chlapi mačkají na prostoru o délce cca 1,5 metru. 

Jak jste se k bobování dostal?

Bobu jsem se dostal přes fotbal a dále přes atletiku, kde jsem se věnoval sprintu. A protože nejlepší bobisté jsou bývalí sprinteři, jak se říká právě v onom výše zmiňovaném filmu, byla naděje, že i já budu úspěšný, i když rychlost je jen jeden z předpokladů.

Olympiáda se dá považovat za vrchol v kariéře prakticky každého sportovce. Jak jste to na místě prožíval vy?

Díky tomu, že boby jsou vždy na programu až poslední dny, mohl jsem si začátek olympiády v Turíně užívat i z diváckého pohledu. Nejde zapomenout na zlatý úspěch Kateřiny Neumannové, u kterého jsem přímo byl na stadiónu. S blížícím se závodem se pak ale už více soustředíte na vlastní výkon. Ale atmosféra olympiády je úžasná, zvláště když sdílíte úspěchy přímo v olympijské vesnici.

Sportujete i dnes aktivně? Stíháte to?

Čas se vždy najdete, pokud chcete. Spíš jde o to, jestli zdraví vydrží. Hraji fotbal, běhám, jezdím na kole a dělám, co  tělo dovolí. V poslední době jsem objevil nový sport – místo bobu teď tlačím kočárek s dcerou na našich procházkách.

Byl jste tajemníkem na Dobříši. Zajímáte se i dnes o politické dění?

Kromě toho, že mám dceru a jsem tady náměstkem, jsem také zastupitelem ve Staré Huti, kam jsem se přestěhoval. Snažím se mít přehled všude,  abych byl platný, ale nemám ambice být radním nebo něco takového. Ne, že by to nešlo skloubit, ale bylo by to na úkor něčeho jiného. Mám nyní dvě priority, a to jsou nemocnice a rodina a snad občas zbyde také nějaký čas na ten sport. Raději dělejme jednu věc pořádně, než deset věcí napolovic.

Když člověk začne pracovat v nemocnici a vidí, jak to chodí uvnitř, tak se mu hodně změní pohled na tuto organizaci jako takovou a chápe některé věci, které jako pacient nechápal. Máte to také tak?

Každý pacient chce být ošetřen kvalitně a s maximální péčí. Bohužel vyšší kvalita znamená i vyšší finanční nároky. Zdravotnictví není ZADARMO. Nic není zadarmo, vše něco stojí a někdo to musí zaplatit. To je základní zákon. Nemůžeme cestovat letadlem, když si platíme auto.

Naše snaha má být ale pokud možno dosáhnout té nejkvalitnější péče za optimální cenu. Občas se bohužel pohled pacienta na cenu a kvalita nepotkávají s realitou, ale to bychom měli umět pacientovi vysvětlit. Pohled ekonoma má mluvit v jasných číslech. Být na mě, tak bych každému pacientovi poslal jednou ročně výpis všech jeho ošetření a lékařských zákroků včetně finanční částky a dále informaci, kolik ze svých daní na zdravotní pojištění přispěl on sám. Nechci tím zpochybňovat současný solidární systém zdravotní péče, ale je dobré vidět, vědět a uvědomit si konkrétní čísla.

My pak hledejme ten zlatý pomět ceny, výkonu a kvality. A nezapomeňme, že peníze také nejsou všechno. Neméně důležitá je i empatie s pacientem, která se penězi těžko vyčísluje.

Vy jste nastoupil do situace, kdy se nemocnice potýkala s některými problémy, které je třeba řešit. Jakou máte vizi s nemocnicí?

Těším na spolupráci s novou náměstkyní pro zdravotní péči, protože mnoho věcí dokážu nastavit ekonomicky a provozně, ale bez odborné stránky a odborného nadhledu nebude systém správně fungovat, protože to není jen o číslech a financích. Nastoupil jsem do nějakého stavu, který je daný dobou a místem. Pokud se nic výrazně nezmění, tak zdravotnictví nikdy nebude úplně tržní prostředí a my musíme respektovat věci, které sami nemůžeme změnit. Pokud je možné, aby některý druh zdravotní péče byl z principu výdělečný, tak to musíme nastavit. Ale stejně tak pokud jsou služby, které musíme poskytovat, i když jsou prodělečné, musíme to akceptovat a pokusit se na  ně získat například dotaci od provozovatele nebo ztrátu krýt z výdělečného provozu.

Mou vizí a mým cílem je nemocnici  vylepšit tak, aby v rámci financí, které dostává, poskytovala tu nejlepší kvalitu, kterou si může dovolit a aby procesy byly proto nastaveny optimálně. Obecně si myslím, že ve zdravotnictví je dost peněz, ale nejsou dobře distribuované.

Nemocnice má přibližně 1200 zaměstnanců, musel jste se seznamovat s hodně novými lidmi. Jak se vám zatím líbí v kolektivu?

Mám rád jeden citát ze seriálu Chalupáři: „To se ví, sem tam se mezi náma najde potvora, ale paušálně jsme dobrý!“ A v toto věřím i v naší nemocnici a zatím jsem se při svém optimismu setkal jen s těmi dobrými kolegy. Chci věřit, že mezi námi není žádná potvora, která by to s touto nemocnicí myslela špatně.

Většina problémů vzniká špatnou komunikací, a proto se snažím být otevřený vůči všem kolegům. Všem říkám, že pokud něco neví, ať se přímo zeptají, než aby si začali vytvářet své domněnky, které pak vedou k různým dezinformacím a fámám.

Co byste chtěl závěrem vzkázat pacientům naší nemocnice?

Věřte v to, co věřím já: lékaři, sestry a vůbec všichni zaměstnanci dělají maximum pro to, aby zde péče byla kvalitní. Lékaři a sestry to dělají ze svého přesvědčení, protože o tom medicína je – je to poslání. A my,  nelékařští pracovníci, se  snažíme je podpořit a věřím, že se to spojí tak, že  kvalita vzhledem k financím se bude v budoucnu jen zlepšovat.