Dnes je čtvrtek 28. březen, svátek má Soňa,
je Den učitelů v ČR.

dobrisskoaktualne.cz/rozhovory

Rozhovor s Lucií Klárou Tóth – láska ke klavíru a učení

přidáno: 28. 05. 2017

Drobná usměvavá plavovláska, občas zrzunda, jak jí láskyplně přezdívají někteří její žáci ze ZUŠ Dobříš (a jejich tatínkové☺), vynikající pianistka, která letos se svými žáky převálcovala všechny soutěže a vysbírala snad všechna první místa v klavírních soutěžích… Co se to stalo? Úroda klavírních virtuosů na Dobříši?

Lucie, jak jsi se vlastně tady na Dobříši zjevila? Schválně říkám zjevila, protože během tří let se bez Tvého klavírního vystupování či alespoň doprovodu neobejde polovina kulturních akcí…?

Po studiích na AMU  jsem zakotvila v Praze a byla jsem tam moc spokojená, ale když jsme se s manželem vzali a čekali druhé dítě, začala jsem toužit po nějakém větším „výběhu“. Zlomovým momentem bylo, když jsem šla s Natálkou do solné jeskyně a cesta vedla kolem čtyřproudovky; tehdy jsem si řekla, že takhle ne, a začali jsme hledat nějaké pěkné místo k životu nedaleko od Prahy, na kterou jsme přeci jen vázáni pracovně i sítí přátelských vazeb. Nu a naskytla se Dobříš, tak jsme tu :-).

Kdybys měla popsat svoji cestu ke klavíru… jaká byla?

V mém případě velice jednoduchá: obě babičky měly doma klavír, hledala jsem si na něm různé melodie, skládala jsem nové, moc mne to bavilo… a v necelých pěti letech jsem prý prohlásila, že budu klavíristkou. Naši to prohlášení poněkud překvapeně přijali, zakoupili klavír a přihlásili mne do hudebky.

Ovlivnilo Tvoji profesní dráhu, že jsi měla sama vynikající pedagožku? A využíváš třeba jejího přístupu, případně výukových metod?

Kdybych měla vyjmenovat, kdo všechno mne ovlivnil, byl by to dlouhý seznam… prošla jsem si mnoho cest, zjistila, které přístupy nejsou pro mne a ve kterých chci naopak pokračovat. Nejvíc a nejraději vzpomínám na paní učitelku Helenu Špelinovou ze ZUŠ B. Smetany v Plzni, na paní profesorku Věru Müllerovou z plzeňské konzervatoře a na profesora Boyana Vodenitcharova, u kterého jsem studovala v rámci studií AMU v Brusselu. Pokud jde o klavírní metodiku, v té je mým guru paní profesorka Alena Vlasáková. Všichni tito jmenovaní byli osvícení a vysílali své žáky na zkušenou, na konzultace k jiným kantorům, což mne vždy bavilo, ráda čerpám inspiraci od jiných lidí. Mé výukové metody jsou pak jakýmsi kompilátem všeho, co jsem se dozvěděla a dozvídám, a mám to štěstí, že mohu pořád čerpat další poznatky na setkáních a seminářích s kolegy.

Tak, a teď k těm úspěchům… nebojím se napsat vítězné klavírní smršti, která proběhla v režii Tvých žáků…

Ano. Je to vlastně legrační, protože já sama nejsem nijak soutěžní typ, veškerým kláním v hudbě jsem se sama vyhýbala a naprosto respektuji i u ostatních, když se jim do podobného podniku nechce. Pro mne osobně vždycky byla a je zajímavější spolupráce, než jakékoliv soutěžení. Na hudbě je přeci krásná pestrost, jedinečnost, kterou do ní každá osobnost přináší. Soutěže vnímám jako přehlídku těchto různých vkladů, s tím, že někteří vkládající prostě zaujmou porotu víc - a pak se mohou dostavit i ocenění v podobě čísla a diplomu. Samozřejmě mne těší, že všichni mí zúčastnění žáci dostali od poroty v okresním kole první ceny, a tři z nich reprezentovali s krásnými cenami i v kole krajském. Ale je to takový vedlejší produkt našeho společného bádání, ne hlavní cíl. Prozradím, co mne na tom nejvíc potěšilo: totiž, aby mne i děti soutěžení bavilo, rozhodla jsem se do soutěžení jít trochu jinak, než je obvyklé, pojmout to také jako propagaci současných děl, a oslovila jsem spolužáky ze studií s prosbou o materiál. Ukázalo se, že toto je šťastná cesta, kamarádi obratem dodali nádherné věci a jeden skladatel, Honza Meisl, napsal dokonce skladbu přímo pro tuto příležitost. Nádhernou. A se skladateli, se kterými jsme si opravdu sedli, budeme v této spolupráci pokračovat, na což se moc těším. Panu řediteli Voděrovi se ten nápad také zalíbil a rozhodl se tyto nastudované skladby natočit v našem školním studiu, takže děti budou mít i krásnou památku. Kterou si zaslouží, protože jsou skvělí, pracují, přemýšlejí, hrají muzikálně, s chutí, přesvědčivostí a vlastním vkladem, jsem na ně prostě hrdá a mám z nich radost.

V současné době se hodně diskutuje o možném, ještě větším propojení ZUŠ s vámi sousedícím Městským kulturním střediskem… jaká by byla ideální varianta podle Lucie Tóth?

Těžká otázka, ono těch načrtnutých variant je hned několik, jde o to následovat tu, která bude dobře promyšlená a funkční... Ideální varianta podle Lucie Tóth bude každopádně ta, ve které obě jmenované instituce budou mít k dispozici důstojné prostředí, odpovídající důležitosti toho, co rozvíjejí a čemu se věnují. Školství by mělo být vždy v popředí zájmu, od kvalitního školství se odvíjí vše ostatní. A v otázce podpory kultury nemůže být také žádný otazník. Těším se na to, že vše půjde dobrým směrem, že kultuře i uměleckému školství se na Dobříši bude nadále dobře dařit, a najdou se vhodné prostory, ve kterých se toto všechno může odehrávat.

Tvoje dcera Natálka už krásně hraje i reprezentuje na klavír, na flétnu, tvůj manžel je violoncellista, na Dobříši se bohužel violoncello neučí, ale zahrajete si spolu někdy doma? Nebo chodí kovářovic kobyla bosa?

Samozřejmě, my hrajeme pořád! Děti vyrůstají odmala mezi tóny, a protože si rády zkoušejí

to, co dělají rodiče, bylo období, kdy jsme se k nástrojům přes děti ani nedostali. Hrajeme si doma pro radost, ale s manželem hrajeme samozřejmě i navážno. Manžel hraje v PKF - Prague Philharmonia, já se realizuji v nově vzniklém Triu Helix. Společně pak připravujeme momentálně program pro recitál, pravidelně také se Sebastianem hráváme se sdružením Konvergence, které propaguje hudbu současných skladatelů, kde si zahrajeme jak sólově, tak ve variabilních sestavách. Zde je odkaz na naše společné hraní, krásná a nevšední věc, kterou napsal náš kamarád Ondřej Štochl:

Základní umělecké školství v naší zemi je unikum, které  nám Evropa závidí. Nikde jinde na světě nemají děti tak velkou a snadnou možnost, aby je hudbě učili profesionálové. Za hudební vzdělání se za hranicemi tvrdě platí. Myslíš , že si tento fakt česká společnost uvědomuje? A ona čtyři slova: Co Čech, to muzikant… bere vážně?

Myslím, že rodiče, kteří k nám své děti vodí, si tuto skutečnost uvědomují. O studium na ZUŠkách je velký zájem, v současné době a v naší škole dokonce větší, než jaký můžeme kapacitně uspokojit. Zároveň vnímám, že pokud něco funguje, moc se o tom nemluví, a to je velká škoda, kterou je třeba napravovat. Někdy se s překvapením setkávám s tím, že ZUŠky jsou vnímány jen jako nějaké kroužky na odpoledne. Nejsou, prosím pěkně, nejsou. Nejsme jen místem, kde lze smysluplně trávit čas, patříme do základního školství a jeho systémového vzdělávání, naši absolventi si odnášejí do života spoustu vkladů, zkrátka, máme být na co hrdi, a je dobré si to uvědomovat.

Zde je odkaz na zajímavý web osobností, které ZUŠ podporují:

Na jakou nejbližší akci bys nás pozvala?

Absolventský koncert na dobříšském zámku máme už sice úspěšně za sebou, ale tím náš školní rok ještě nekončí. V úterý 30. května proběhne celorepubliková akce ZUŠ OPEN, což je projekt zaštítěný pěvkyní Magdalenou Koženou. Stovky hudebek v ten den představují veřejnosti nejen to, co je běžnou náplní, ale i to, čím se která škola více profiluje. Naše škola se zúčastní společným projektem několika okolních škol, který se koná v Příbrami. Jde o School Stock - open air festival orchestrů a kapel okresu Příbram, kde zahrají  rockové kapely z naší ZUŠ.

Hned o dva dny později, na Den dětí, Vás mohu pozvat na závěrečný koncert školy, do výstavního sálu Kulturního domu. Akce začíná v šest hodin a v místě je k vidění aktuální výstava výtvarníků z celého Dobříšska, takže krom hudebního zážitku čeká návštěvníky i vizuální potěšení.

A v pátek 2. června Vás mohu pozvat na koncert své třídy do sálu ZUŠ, od 16:30 hodin. Ale pozor, může se stát, že když přijdete na můj koncert, budete vyzváni k tomu, zapojit se i aktivně. Většinou si na návštěvníky s dětmi totiž vymýšlíme malé překvapení, aby tvořivost nezůstala upřena ani dospělým.

 

Musím sebekriticky přiznat, že jsem trochu cynik a jen tak něco mně v umění „nedostane“. Okamžik, kdy Lucie Tóth na konci recitálu svých žáků zahrála Debussyho – Snění, si však budu pamatovat do konce života. Ta láska k hudbě a ke hře na klavír z ní zářila jako slunce na plátnech impresionistů. Hrála celou svou duší. Možná to je odpověď na mou otázku, jak to, že se jí z dětí daří dostat „maximum“. Jestli učí tak, jak hraje… je to jasné.

Pokud chcete, aby i vaše dítko zažilo radost z hudby a zkusilo hru na hudební nástroj, nezapomeňte, že zápis do dobříšské ZUŠky je 19. a 20. června od 13:30 hodin.

autor článku: Zdeňka Žádníková Volencová a Lucie Tóth